Suzuki Grand Vitara, která měla skončit. Místo toho dojela až do Albánie

Pět set kilometrů a první velký problém

Suzuki Grand Vitaru jsme koupili na konci roku 2023 v Německu. Měla být vstupenkou do nového typu cestování. Po zkušenostech s Fiatem Panda jsme chtěli něco většího, pohodlnějšího a schopnějšího v terénu.

Auto, se kterým bychom mohli vyrazit dál než jen po asfaltu. Auto na Balkán. Auto na Albánii.

Jenže po přibližně pěti stech kilometrech začala ručička teploty vody dělat věci, které dělat neměla. Nejdřív jsme doufali, že půjde o drobnost. Čidlo, termostat, vzduch v systému.

Realita byla mnohem horší. Motor měl prasklý blok.

Rozhodnutí, které by většina lidí neudělala

V tu chvíli máte v hlavě dvě možnosti. Auto prodat, smířit se se ztrátou a začít hledat jiné. Nebo do něj nasypat další peníze, čas a energii.

My jsme už ale v hlavě měli Albánii. Hory, šotoliny, Balkán, prach, moře a cestu, o které nám dost lidí říkalo, že ji stejně nemůžeme stihnout.

Takže jsme se rozhodli Vitaru neopustit.

Dostala nový japonský blok motoru ze správné výroby, spoustu dalších dílů, novou spojku a druhou šanci.

Z deníku Suzuki Grand Vitara

Jsem Suzuki Grand Vitara z roku 2009 s benzínovým motorem 2.4. Jsem sice menší holka, ale v terénu je se mnou větší zábava.

Majitel mě objevil v listopadu 2023 v Německu a nechal si mě dovézt a přihlásit tady v Česku. Jenže měla jsem skrytou vadu.

Najeli jsme spolu jen pět set kilometrů a mně začala blbnout ručička teploty vody. Ano, měla jsem prasklý blok motoru.

Majitel mě neopustil jako ten v Německu. Dostala jsem nový japonský blok motoru, spoustu nových dílů do motoru i novou spojku.

Jsem znovuzrozená. Jedeme spolu od novoty a do důchodu se rozhodně nechystám.

Každý říkal, že to nemůžeme stihnout

Když jsme začali skládat trasu, reakce byly podobné. To nestihnete. To je moc kilometrů. To je moc zemí. To je moc ambiciózní.

A upřímně, když se na to člověk podívá zpětně, chápu proč.

Česko, Slovensko, Maďarsko, Srbsko, Bulharsko, Řecko, Severní Makedonie, Albánie, Černá Hora, Chorvatsko a zase zpět domů.

To už nebyla obyčejná dovolená. To byl malý balkánský epos.

První kilometry na Balkán

Po všech opravách přišel okamžik pravdy. Vyrazili jsme.

První dny byly hlavně o dlouhých přesunech. Slovensko, Maďarsko, Srbsko a cesta dál na jih. Každým kilometrem jsme autu věřili o něco víc.

Motor držel. Teplota držela. Vitara jela.

A s každým dalším dnem mizel ten nepříjemný pocit, že se všechno může kdykoliv znovu rozsypat.

Buzludža: betonové UFO nad Bulharskem

Jedním z prvních opravdu silných míst byla Buzludža. Monumentální betonová stavba na vrcholu hory, která vypadá jako opuštěné UFO.

Taková místa jsou přesně důvod, proč člověk vyráží na roadtrip. Ne proto, že jsou pohodlná. Ale protože zanechají stopu.

Stát pod tou stavbou a vědět, že jsme se sem dostali autem, které mělo před časem prasklý blok motoru, byl zvláštní pocit.

Ohrid a první skutečné zpomalení

Po dlouhých přejezdech přišlo Ohridské jezero. Voda, hory, večerní atmosféra a konečně pocit, že nejsme jen na přesunu.

Balkán se tady ukázal v jiné podobě. Klidnější, měkčí a krásnější.

Bylo to jedno z těch míst, kde člověk na chvíli zapomene na kilometry, servisní účty i plán cesty.

Albánie začíná tam, kde končí komfort

Když jsme překročili hranice Albánie, začala část cesty, kvůli které jsme Vitaru vlastně kupovali.

Hory, šotoliny, prach, prudké sjezdy, výjezdy, úzké cesty a místa, kde potkáte víc zvířat než aut.

Právě tady začala dávat čtyřkolka smysl. Ne jako frajeřina, ale jako nástroj, který vám dovolí dostat se dál.

Albánie je krásná právě tím, že není uhlazená. Člověk se tu musí trochu přizpůsobit. Cestě, počasí, provozu i vlastní únavě.

Hory, šotolina a pocit svobody

V Albánii jsme projížděli místa, která by v běžném katalogu cestovní kanceláře působila moc divoce. A přesně proto nás bavila.

Cesty se střídaly. Chvíli asfalt, chvíli šotolina, chvíli kámen, chvíli prach. Navigace občas tvrdila něco, čemu realita úplně neodpovídala.

Jenže právě tohle je roadtrip. Ne všechno je dokonalé, ne všechno je pohodlné a ne všechno jde podle plánu.

Pokud vás podobné cestování láká, doporučujeme přečíst také článek Jak cestovat do Albánie autem .

Den, kdy nás zastavil úpal

Každý roadtrip má chvíli, kdy vám připomene, že nejste nezničitelní.

U nás to byl den, kdy většina posádek skončila s úpalem. Plány šly stranou. Místo objevování jsme leželi, hledali stín, doplňovali vodu a snažili se dát dohromady.

Bylo to nepříjemné, ale zpětně vlastně důležité. Člověk si uvědomí, že na Balkáně nestačí jen auto v dobrém stavu. Musíte hlídat i sebe.

Ten den jsme sice moc kilometrů neujeli, ale možná nám zachránil zbytek cesty.

Jónské moře jako odměna

Po prachu, horách a únavě přišlo moře.

Jónské pobřeží působí jako odměna za všechny předchozí kilometry. Modrá voda, hory za zády a pocit, že přesně kvůli těmto kontrastům má smysl jet tak daleko vlastním autem.

Albánie v sobě spojuje věci, které se jinde hledají odděleně. Hory, moře, chaos, pohostinnost, krásu i nepředvídatelnost.

Theth, sever Albánie a cesta dál

Sever Albánie má úplně jinou atmosféru než pobřeží. Hory jsou syrovější, cesty působí dobrodružněji a krajina má v sobě něco, co se těžko popisuje.

Právě tady jsme si znovu říkali, že Vitara dostala druhou šanci právem.

Auto, které mohlo po pěti stech kilometrech skončit jako špatná koupě, nás vezlo místy, kvůli kterým jsme ho vlastně chtěli.

Černá Hora, Chorvatsko a návrat domů

Cesta zpět vedla přes Černou Horu, Chorvatsko a dál domů. Po takové výpravě už člověk nevnímá návrat jen jako přesun.

Je to čas, kdy se v hlavě skládají všechny zážitky. Prasklý blok. Oprava. Dlouhé přejezdy. Albánské hory. Úpal. Moře. Šotoliny. Večery u aut.

A hlavně vědomí, že jsme zvládli něco, o čem nám spousta lidí říkala, že to nestihneme.

Kdyby ten motor nepraskl

Kdyby tehdy po pěti stech kilometrech nepraskl blok motoru, byla by to možná jen další ojetá Suzuki Grand Vitara.

Jenže on praskl.

A právě díky tomu se z ní stalo naše auto.

Auto, kterému jsme dali druhou šanci. Auto, do kterého jsme investovali víc, než původně dávalo smysl. Auto, které nás pak dovezlo přes Balkán až do Albánie a zpět.

A možná právě proto k němu máme úplně jiný vztah.

Proč na tuhle expedici nezapomeneme

Nebyla to nejpohodlnější cesta. Nebyla nejjednodušší. A určitě nebyla nejklidnější.

Ale byla naše.

Přesně takové výpravy tvoří Králové na tripu. Ne dokonalé itineráře bez problémů, ale skutečné cesty, kde se něco děje.

Pokud vás baví podobné příběhy, přečtěte si také První expedice Králové na tripu: Rumunsko ve Fiatu Panda , příběh ze spadlým autostanem v Polsku nebo příběh Fiatu Panda na roadtripu Evropou .